Kašmír - zlomová linie

Když poslední vládce knížectví Džammú a Kašmír, autokratický mahárádža Hari Sinh (1895-1961), hinduista z privilegované brahmánské kasty, odmítl připojení svého teritoria k Pákistánu, přestože většina jeho poddaných byla muslimského vyznání, a zároveň nejevil přílišnou ochotu ke sjednocení s Indií a s tichou podporou Velké Británie usiloval o získání statutu nezávislého státu v rámci Commonwealthu, zastínil, jak strategickou polohu území Kašmíru má. Jeho poloha při hranicích s Čínou již předem zpochybnila myšlenku nezávislosti a oba nově vzniklé státy usilovaly o jeho ovládnutí.

Historický kontext

Ozbrojené akce zahájil Pákistán. Jeho představitelé podnítili horské kmeny Paštunů z afghánského pomezí k vyhlášení džihádu kašmírskému mahárádžovi. Deklarovaným cílem svaté války mělo být osvobození tamních muslimů z „hinduistické poroby“ a jejich začlenění do „společenství čistých“. Nad ránem 22. října 1947 překročili paštunští válečníci hranice knížectví. Původní plán operace však ztroskotal, neboť její organizátoři nedokázali ukáznit divoké a surové bojovníky, kteří drancovali v kašmírských údolích a prohráli tak souboj s časem. Vládce Hari Sinh se mezitím obrátil se žádostí o pomoc na indickou vládu, která její realizaci podmínila souhlasem s integrací. Mahárádžovi nezbývalo nic jiného, než nabídku přijmout.
Souběžně s ozbrojenými akcemi probíhala i politická jednání. V roli zprostředkovatele vystoupil bývalý místokrál lord Louis Mountbatten, který po rozhovorech s Mauhammadem Alí Džináhem v Láhauru a Džaváharlálem Néhrúem v Dillí navrhl uspořádání plebiscitu pod záštitou OSN, přičemž zřejmě doufal, že převaha muslimů ve sporném území rozhodne o jeho připojení k Pákistánu.
Na konci roku 1947 odevzdala indická vláda Radě bezpečnosti memorandum o situaci v Kašmíru se žádostí o zásah proti vnější agresi. Celá kauza byla postoupena nově vzniklé Komisi OSN pro kašmírskou otázku, ale její aktivita neodpovídala rychlému vývoji událostí a rozložení sil v knížectví. Rezoluce z 21. dubna 1948 vyzvala obě bojující strany k zastavení palby, stažení vojsk a následnému propuštění válečných zajatců. Dále požadovala realizaci mezinárodně garantovaného plebiscitu. Indie sice protestovala proti liteře dubnové rezoluce, neboť nečinila žádný rozdíl mezi útočníkem a napadenou obětí, ale Néhrú nakonec souhlasil s příjezdem Komise OSN. Ta v polovině srpna 1948 vypracovala kompromisní návrh směřující k ukončení nepřátelství. Pákistán měl stáhnout jak své vojáky, tak Paštuny na hraniční čáře a dosud okupované území, tj. Ázád Kašmír, by přešlo pod správu místní administrativy, která by až do vyhlášení výsledků plebiscitu spolupracovala s mezinárodním sborem vojenských pozorovatelů. Jelikož Indie nesouhlasila, nebyl srpnový návrh realizován. Komise OSN ale dosáhla alespoň částečného úspěchu, když 2. ledna 1949 byla zastavena palba. Těžiště konfliktu se dočasně přesunulo k jednacímu stolu a 26. července byla podepsána dohoda o linii příměří.
Hlavní překážkou dalších rozhovorů byla však existence armády Svobodného Kašmíru. Komise OSN požadovala v této souvislosti jak rozpuštění těchto separatistických formacích, tak ozbrojených sil legální vlády. Poté, co Indie tuto iniciativu rezolutně odmítla, zrušila Rada bezpečnosti mandát Komise a přenesla její pravomoci na zvláštního zmocněnce Spojených národů, kterým byl jmenován zkušený australský právník Owen Dickson. Ten byl posléze pověřen předložit vládám Indie a Pákistánu „jakýkoli návrh směřující k vyřešení sporu“. Dickson vypracoval několik alternativ, ale všechny opomíjely indické nároky, které vyplývaly z faktu území a státní jednoty Kašmíru a Indie. Indie proto všechny jeho návrhy odmítla. Zplnomocněnec OSN poté v září 1950 navrhl rozčlenění Kašmíru na 3 tři části, z nichž dvě měly připadnout Indii a Pákistánu a třetí, strategicky významné kašmírské údolí, by kontrolovaly Spojené národy. Néhrú negoval i tento plán a původní linie příměří z roku 1949 se nakonec stala novou indicko-pákistánskou hranicí. Ázád Kašmír splynul s Pákistánem a dvě třetiny někdejšího knížectví zůstaly začleněny v rámci Indie. Myšlenka plebiscitu byla v tichosti pohřbena. Indická vláda sice nepokládá dané řešení za ideální, ale respektovala vzniklou situaci. Její koncepce sekulárního státu garantovala bezpečné postavení náboženských menšin a deklarované soužití hinduistů a muslimů bylo zárukou i pro budoucnost. Po mahárádžově odstoupení potvrdilo Zákonodárné shromáždění připojení Kašmíru k Indické republice. Administrativně-teritoriální reforma z roku 1956 vytvořila svazový stát Džammú a Kašmír. Islámábád však i nadále vznášel nároky na celý Kašmír, a jitřil tak trvalé neuralgické ohnisko v indicko-pákistánských vztazích. Války mezi oběma státy v letech 1965 a 1971 byly mj. motivované stále otevřenou otázkou Kašmírského údolí.

Otázka identity

Strategická poloha Kašmíru v severozápadním cípu indického subkontinentu a zároveň boj o vlastní identitu je důvodem k jednomu z mnoha současných konfliktů, které jsou jednoduše posledním kolem historie krvavých střetů a jak víme, války mezi klany, kmeny, etnickými skupinami, náboženskými společenstvími a národy jsou častým jevem v každém období dějin všech civilizací, neboť jejich kořeny vězí v otázce identity. Tyto války mají často velice osobitý charakter, a to proto, že v nich nejde o nějaké obecné, ideologické či politické problémy, které by se přímo dotýkaly zájmů nezúčastněných stran. Stejně tak tyto války bývají často krvavé a zákeřné, neboť v nich běží právě o základní otázku identity. Navíc často mají vleklý charakter; mohou být přerušeny příměřími nebo dohodami, ovšem ani ta netrvají dlouho a konflikt záhy začíná nanovo. Na druhé straně, dosáhne-li v občanské válce jedna strana rozhodného vítězství, jenom se zvyšuje pravděpodobnost, že dojde ke genocidě.
Spor o Kašmír je komunální konflikt, který přerostl do ozbrojené formy. Tyto typy konfliktů se mohou odehrávat na území jednoho státu, kde se ho účastní geograficky smíšené skupiny (jak je tomu například mezi hinduisty a muslimy v Indii), anebo může dojít ke skutečné válce, a to tehdy, když se ustavují nové státy, vytyčují své hranice a dochází k brutálním pokusům od sebe lidi oddělit silou, což je i příklad Indie a Pákistánu.
Podobných příkladů jako je území Kašmíru, by se na mapě našlo spousta. Někdy jsou tyto konflikty na zlomové linii bojem o nadvládu nad obyvatelstvem, ještě častěji však o kontrolu nad územím. Cílem alespoň jednoho z účastníků je dobýt určité území a zbavit ho těch druhých, a to vyhnáním, vyvražděním nebo obojím, tj. „etnickou čistkou“. Povětšinou se bojuje o území, které pro jednu nebo pro obě strany představují významný symbol jejich historie a identity, svatou zemi, na níž mají nezcizitelné právo. Jako další příklady stojí za připomenutí například západní břeh Jordánu, Náhorní Karabach, údolí Driny, Kosovo atd.
Protože války na zlomových linií trvají tak dlouho, vyznačují se vysokým počtem obětí a produkují značný počet uprchlíků. Na odhady počtu obětí a uprchlíků je třeba pohlížet s rezervou, nicméně běžně udávané číslo zabitých v Kašmíru činí 20 tisíc.

Zdroje:
NÁLEVKA, V. Čas soumraku. 1.vyd., Praha: Triton, 2004. ISBN: 80-7254-495-0
NÁLEVKA, V. Světová politika ve 20. století (II). 2.vyd., Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000. ISBN: 80-86493-16-4
HUNTINGTON, S.P. Střet civilizací. 1.vyd., New York: Touchstone, 1997. Přeložil Ladislav Nagy. ISBN: 80-86182-49-5
Kashmir set for its first train service.[cit.31.10.2008]. http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7471331.stm
Kashmir rivals reopen trade route.[cit.31.10.2008]. http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7681320.stm

Kde se stala ta prvotní chyba, která způsobila tak vleklý a krvavý konflikt jako je v případě Kašmíru? Může za to již příchod „bílého muže“, či snad následné vyhlášení dvou nezávislých států? Neudělal Hari Sinh chybu, když se i on pokoušel o vytvoření samostatného celku? A co následné vyjednávání a zásahy OSN? Kam se poděla myšlenka plebiscitu? A byl by ten řešením? Není jednoznačná odpověď. Vše do sebe zapadá, všechno je sledem událostí.
Dnes nám ale již může připadat, že se vzájemné vztahy obou států zlepšují. Média nás informují o znovuotevření obchodních cest a výstavbě železničních spojů, dokonce o slibu indických vrchních představitelů uspořádat v Kašmíru svobodné a spravedlivé volby. To je bezesporu krok vpřed.
Zároveň mě napadá věta, kterou prohlásil George Washington: „Být připraven na válku je nejúčinnější způsob, jak uchovat mír." Toto heslo, troufám si říci, vystihuje vztah obou zemí. Nemůžeme zapomínat, že se jedná o dvě sousedící jaderné velmoci a tudíž fakt, že by mezi nimi vypukla válka, by se stal celosvětovým problémem.
Na spory, které spolu Indie a Pákistán vedly a stále vedou, se zřejmě nikdy zcela nezapomene, a proto i za mnoho let, až bude jejich vztah lepší, bude strašák historie stát mezi nimi, ale doufejme, že vzájemné prohlubování hospodářských a sociálních vztahů je prvním krůčkem k vyřešení jejich vleklých sporů.