Indie a Pákistán - věční soupeři

Oba asijské státy provázejí vzájemné neshody a spory dá se říct odnepaměti. Situace se ovšem vyhrotila na maximum až v období dekolonizace, po rozdělení Britské Indie na samostatnou Indii a Pákistán v roce 1947. Britové se tehdy snažili s co nejmenšími ztrátami demontovat své bývalé koloniální impérium. Kořeny rivality můžeme najít jak v náboženství (muslimský Pákistán, hinduistická Indie), tak v dějinách. Symbolem nepřátelství je mimo jiné hlavně vleklý a nekončící spor o stát Džammú a Kašmír, kdy si chce každý ze zúčastněných ukrojit pro sebe co největší díl. V posledních letech konflikt sílí, především kvůli jadernému programu obou zemí.
V srpnu 1947 tedy získala Indie nezávislost na Velké Británii a subkontinent byl rozdělen na převážně hinduistickou, podle ústavy však sekulární Indii, a nově vzniklý muslimský stát Pákistán. Samostatný Pákistán vzešel z představy, kterou prezentoval v roce 1933 student Čodhurí Rahmat Alí. Ten navrhl, aby byla vytvořena oddělená mateřská země, zahrnující severozápadní provincie s muslimskou většinou a geograficky přilehlý knížecí stát Džammú a Kašmír. Jméno bylo sestaveno takto: P jako Pandžáb, A jako Afghánci ze severozápadní hranice, K jako Kašmír, S jako Sind a Tán bylo převzato z názvu provincie Balúčistán. V urdštině slovo také znamená "země čistých". Rozdělení subkontinentu ale rozdmýchalo nepokoje a vedlo ke vzniku idových hnutí, protože muslimové, Sikhové a hindové se ocitli na špatné straně rozdělených provincií Paňdžábu a Bengálska. Z Bengálska později vznikl Východní Pákistán. Při rasových a náboženských nepokojích bylo podle odhadů zabito půl milionu lidí a další miliony přišly o střechu nad hlavou. Velmi pestrá oblast Džammú a Kašmíru (jak kulturně, tak národnostně)počátkem 19. století oficiálně připadla Sikhům. Britové po válce se Sikhy v roce 1846 místo nastolení přímé správy nad oblastí dosadili indického vládce Hariho Singha s titulem mahárádži. O kašmírské otázce jsme pojednávali v první analýze, takže teď jen pár stručných slov. Maharádžovo panství zahrnovalo buddhistickou oblast Ladakhu, převážně hinduistický region Džammú, údolí Kašmíru s muslimskou většinou a menší muslimská království na západě. V období Britského impéria byl stát Džammú a Kašmír jedním 565 autonomních knížecích států poddaných britské koruně. Před vyhlášením nezávislosti bylo místním vládcům doporučeno, aby se připojili k jednomu z obou nových států, Indii nebo Pákistánu, v úvahu měli vzít zeměpisnou polohu svého státu a náboženství jeho obyvatel. Vládce Džammú a Kašmíru Hari Singh se však do srpna 1947, kdy došlo k rozdělení, nerozhodl, ke které zemi se připojí. O padesát let později jsou Pákistánci stále přesvědčeni, že Džammú a Kašmír se měl stát součástí jejich země, protože většina obyvatel žijících v údolí Kašmíru, je muslimská. Indie zase naopak tvrdí, že Džammú a Kašmír patří jí, neboť maharádža nakonec později souhlasil s připojením k Indii.
V letech 1947-1948 proběhla mezi Indií a Pákistánem válka o Kašmír. Poté byly za účasti OSN podepsány mírové dohody, v místě, kde skončily boje byla vytvořena linie kontroly (Line of Control – LoC), po nějakou dobu zde zůstaly mírové jednotky OSN. Roku 1954 ratifikovalo připojení Džammú a Kašmíru k Indii ústavodárné shromáždění. V roce 1957 pak schválilo svou vlastní ústavu, vytvořenou na základě indické ústavy. Od té doby Indie považuje tu část Džammú a Kašmíru, kterou má pod kontrolou, za nedílnou součást Indické republiky.
Pod kontrolou Pákistánu je zhruba jedna třetina území státu na západ od LoC. Malá oblast, kterou Pákistánci pojmenovali Azad (Svobodné) Džammú a Kašmír a Indové zase Pákistánem okupovaný Kašmír, je poloautonomní. Větší území zahrnující dřívější království Hunza a Nagar, které bývá označováno jako severní oblasti, je pod přímou správou Pákistánu. V letech 1962-1963, po válce mezi Čínou a Indií (1962), se pod záštitou Británie a USA vedl dialog, ve kterém měla Indie a Pákistán urovnat svůj spor o Kašmír, vše ale skončilo neúspěchem.
Když hovoříme o indicko-pákistánských věčných sporech, v žádném případě se nejedná pouze o Kašmír. Rok 1965 byl poznamenán konfliktem na jihozápadní hranici, v řídce osídlené oblasti Rann of Kutch. Bojůvky mezi pohraničními jednotkami tam přerostly v regulérní boje. Indické jednotky se posléze stáhly a Pákistán nabyl vítězného dojmu. Zanedlouho ale druhá indicko-pákistánská válka pokračovala. Pákistánci, zřejmě povzbuzeni úspěchem v Rann of Kutch zahájili utajovanou ofenzívu směřující přes LoC do Džammú a Kašmíru. Na to Indie reagovala překročením mezinárodně uznávané hranice blízko Láhauru. Za tři týdny ale souhlasili oba rivalové s příměřím pod dohledem OSN. V roce 1966 se v Taškentu konalo setkání zástupců obou vlád, na kterém podepsali deklaraci, ve níž se zavázali řešit vzájemné spory mírovými prostředky.

Klid zbraní ale netrval dlouho. Situace se výrazně zhoršila v roce 1971, kdy v Pákistánu vypukla v plné síle občanská válka (západopákistánská armáda zasahovala proti východním Pákistáncům požadujícím autonomii a později nezávislost). Podle odhadů uprchlo díky bojům do Indie více než 10 milionů východopákistánských obyvatel. V prosinci Indie vstoupila do Východního Pákistánu na pomoc tamnímu obyvatelstvu. Pákistánská armáda kapitulovala u Dháky a jejích více než 90 tisíc vojáků se stalo indickými válečnými zajatci, načež byl ve Východním Pákistánu 6. prosince 1971 vyhlášen nezávislý stát Bangladéš. V roce 1972 došlo k mírnému pokroku – v Šimle byla podepsána dohoda, ve které se oba státy zavazují řešit sporné otázky bilaterální cestou. Na tuto dohodu se dodnes odvolávají politici jak indické, tak pákistánské vlády. Bangladéš byla Pákistánem uznána v roce 1974. Pokud jde o Džammú a Kašmír, obě země souhlasily s návrhem, že budou plně respektovat LoC. Roku 1974 uzavřela vláda státu Kašmír s indickou vládou dohodu, která potvrzovala statut Kašmíru jako "správní jednotky Indické republiky". Pákistán tuto dohodu odmítl.

Po relativně klidném období začalo v roce 1989 v údolí Kašmíru ozbrojené povstání proti indické správě. Z řad muslimských obyvatel přicházely stížnosti, že volby do zákonodárného shromáždění státu Džammú a Kašmír v roce 1987 byly zmanipulovány v jejich neprospěch, a vytvořily militantní křídla. Ty ovšem nebyly a dodnes ani nejsou jednotné. Část z nich požadovala pro stát Džammú a Kašmír nezávislost, jiné unii s Pákistánem. Ten poskytl tomuto hnutí "morální a diplomatickou" podporu a vyzval k uspořádání referenda pod záštitou OSN. Centrální indická vláda ale tvrdila, že pákistánská podpora spočívá především ve výcviku a dodávkách zbraní militantním separatistům, a vyzvala ke skoncováníl s "přeshraničním terorismem". V 90. letech vzniklo několik nových militantních skupin, mnoho z nich se zhlédlo v radikálních islámských názorech. Celkově se ideologie hnutí posunula od nacionalismu a sekularismu k islamismu. Částečně to bylo způsobeno i tím, že do údolí Kašmíru přišel velký počet islámských bojovníků džihádu - Svaté války - kteří v 80. letech bojovali v Afghánistánu proti Sovětskému svazu.

Ještě více napjaté vztahy po předcházejících bojích se snažili urovnat indičtí a pákistánští vojenští představitelé, kteří se setkali na linii kontroly (LoC) rozdělujíci Džammú a Kašmír v roce 1996. Následující rok byl očekáván s velkým napětím, rok 1997 byl totiž ve znamení oslav 50 let nezávislosti Pákistánu a Indie. Celý rok probíhala diplomatická setkání a vyjednávání, nakonec se ministři zahraničí obou zemí setkali v Dillí. Po skončení druhého kola rozhovorů v Islámábádu vyhlásili osmibodový plán mírových rozhovorů, zahrnující i jednání o Kašmíru. Rozhovory sice skončily ve slepé uličce, ale obě strany se zavázaly k dalším setkáním. Tehdejší pákistánský premiér Nawáz Šaríf ve svém projevu proneseném na půdě OSN nabídl, aby byly zahájeny rozhovory s cílem uzavřít s Indií smlouvu o neútočení, která by oba státy zavazovala k tomu, že nepoužijí svého jaderného a raketového arzenálu. Už v minulosti, v roce 1988 podepsaly Indie a Pákistán dohodu o neůtočení na jaderná zařízení druhé země. Indie vytrvale a neústupně trvala na tom, aby se spor o Kašmír řešil cestou bilaterálních rozhovorů v souladu se smlouvou ze Šimly, podepsanou v roce 1972. Tento stav trvá i dnes, indičtí představitelé zarputile odmítají zprostředkování jakékoli třetí strany, indický ministr zahraničních věcí tuto formulku znovu zopakoval v návaznosti na zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem. V 80. letech proběhlo několik diplomatických rozhovorů zaměřených právě na řešení sporných otázek mezi Indií a Pákistánem. Roku 1982 oba rivalové zahájili neúspěšná jednání o uzavření smlouvy o neútočení. O dva roky později Indie letecky dopravila své vojáky do oblasti ledovce Siačen v severním Kašmíru, což samozřejmě znovu zvýšilo napětí v oblasti. Pákistán si to nenechal líbit a odpověděl opevňováním ledovce ze své strany, začalo se mluvit o nejvýše položené válečné zóně na světě.

V průběhu 90. let se dramaticky vyhrotily závody ve zbrojení mezi oběma zeměmi. V květnu 1998 provedla Indie v poušti státu Radžastán poblíž hranic s Pákistánem podzemní jaderné zkoušky. Pákistán odpověděl šesti testy provedenými v Balúčistánu. Ve stejném roce Pákistán zkoušel svou raketu Ghaurí, která má nejdelší dolet (1500 km) a je pojmenována po muslimském bojovníkovi, který ve 12. století dobyl část Indie. Jak Indie, tak Pákistán byly kvůli provedeným zkouškám podrobeny ostré kritice ze strany mezinárodního společenství, které se obávalo velmi reálné hrozby jaderné konfrontace. USA zavedly proti oběma zemím sankce a zmrazily pomoc, půjčky a obchodní výměnu v hodnotě více než 20 miliard dolarů. Japonsko zablokovalo půjčky ve výši asi 1 miliardy dolarů. Podobná opatření přijalo i několik evropských zemí a vlády zemí G8 uvalily zákaz na půjčky Indii a Pákistánu s výjimkou humanitární pomoci. Rada bezpečnosti OSN poté Indii a Pákistán odsoudila za provedení jaderných zkoušek a vyzvala obě země k ukončení veškerých programů jaderného zbrojení. V únoru 1999 došlo k mírnému oteplení a zlepšení vztahů, když indický premiér Atál Bihárí Vádžpéjí navštívil Pákistán a setkal se s pákistánským ministerským předsedou Nawázem Šarífem. Následně oba podepsali tzv. Láhaurskou smlouvu, v níž se znovu zavázali k "vyvinutí intenzivnějšího úsilí o řešení všech otázek, včetně otázky Džammú a Kašmíru". Když pohlédneme ještě jednou do minulosti - Indie odpálila své první jaderné zařízení roku 1974, v roce 1989 Pákistán oznámil, že provedl úspěšný test své první střely dlouhého doletu Hatf-1 a Hatf-2, načež v roce 1992 zveřejnil informaci, podle níž získal vědecké know-how pro výrobu jaderné pumy. Z toho musí být všem nadmíru jasné, že máme před sebou časovanou bombu.

V roce 1999 došlo ke zlomu. Indie poprvé za téměř 30 let zahájila letecké údery proti jednotkám podporovaným Pákistánem, které pronikly do hor severně od Kargílu v Indií spravovaném Kašmíru. Díky těmto bojům hrozilo, že mezi oběma zeměmi vypukne přímý konflikt, čemuž napomohl i Pákistán, který uvedl svou armádu do nejvyšší bojové pohotovosti. Indie opakovaně tvrdila, že operací se zúčastnily pákistánské oddíly lehké pěchoty, které mají základny v severních oblastech pod správou Pákistánu. Islámábád to však vytrvale popíral. Podle pákistánského výkladu šlo o "bojovníky za svobodu", kteří bojovali za osvobození státu Džammú a Kašmír. Ve vrcholné fázi konfliktu byly denně odpalovány tisíce granátů a Indie podnikala stovky náletů. Červený kříž oznámil, že na pákistánské straně linie kontroly bylo nejméně 30 tisíc lidí přinuceno uprchnout ze svých domovů. Konflikt skončil až poté, co pákistánský premiér Nawáz Šaríf na nátlak USA vyzval jednotky, které pronikly za linii kontroly, aby se stáhly. V říjnu 1999 pak provedl generál Parvíz Mušaráf vojenský převrat v Pákistánu a sesadil zvoleného premiéra Nawáze Šarífa. Převzetí moci generálem Mušaráfem bylo později stvrzeno Nejvyšším soudem Pákistánu na období tří let. Mezinárodní společenství nicméně převrat odsoudilo a vyzvalo nové pákistánské vedení, aby vypsalo volby a okamžitě znovu nastolilo civilní vládu. Pákistánu bylo rovněž pozastaveno členství v Commonwealthu.

Jedním z důsledků sebevražedných útoků na USA z 11. září 2001 bylo obnovení přátelských vztahů mezi Pákistánem a Západem. Pákistán přislíbil, že bude spolupracovat v kampani proti bin Ládinově síti Al-Káida a talibanským vládcům v Afghánistánu. Napětí podél linie kontroly stále přetrvávalo. V říjnu vypukly nejhorší boje za poslední více než rok, když Indie, která stále odsuzovala Pákistán za přeshraniční terorismus, začala ostřelovat pákistánské vojenské pozice. V říjnu byl spáchán krvavý útok na kašmírské shromáždění ve Šrínagaru, při kterém zahynulo 38 lidí. Po útoku vyzval první ministr v Indií spravovaném Kašmíru Farúk Abdulláh vládu v Dillí, aby podnikla vojenskou ofenzivu proti výcvikovým táborům militantů na druhé straně hranic s Pákistánem. 13. prosince zaútočili kašmírští militanti na indický parlament v Dillí. Za útok, který si vyžádal 14 lidských životů, nesou podle Indie odpovědnost militanti podporovaní Pákistánem. Důsledkem bylo dramatické shromažďování jednotek podél hranice mezi Indií a Pákistánem, přestřelky a obavy z další eskalace konfliktu. V lednu 2002 pronesl prezident Mušaráf klíčový projev, v němž se zavázal, že Pákistán nedovolí teroristům operovat z jeho půdy. Parvíz Mušaráf také znovu apeloval na indickou vládu, aby se snažila řešit otázku Džammú a Kašmíru prostřednictvím dialogu. Indie prohlásila, že počká, zda po slovech pákistánského prezidenta budou následovat i činy.

Následující období by se dalo nazvat relativně klidným, ale bohužel se vývoj kašmírského problému jaksi zakonzervoval. Dění v této oblasti se znovu vyostřovalo v průběhu uplynulých měsíců. Přípravy na volby v Kašmíru, demonstrace a pochody separatistů, požadavky na uspořádání referenda...Dnes, 17. listopadu v Kašmíru začínají volby, které budou probíhat v 7 fázích, až do 24. prosince. Uvidíme, jestli přinesou nějaký posun v tomto vyčerpávajícím sporu.

Je lehké si představit, že Kašmír získá nezávislost a vztahy mezi Indií a Pákistánem budou zase na přátelské úrovni . Je to ale pouze nereálná a velmi vzdálená fikce, nehledě k tomu, že Indie a Pákistán vnímají situaci odlišně. Indie by chtěla přijmout dnešní faktické rozdělení Kašmíru jako stálou hranici, jen to neříká veřejně. Pákistán ve skutečnosti chce získat indickou část, nebo to přinejmenším chce mnoho Pákistánců. Nalézt kompromis bude tedy skutečně těžké. Indie těžko sleví ze svých požadavků. Definitivní mír by znamenal, že Pákistán uzná dnešní hranice za trvalé. Vzhledem k tomu, že obě země disponují značným jaderným arzenálem, nezdají se mi zrovna rozumné výroky nově zvoleného amerického prezidenta Baracka Obamy, který se v podstatě staví za nároky pákistánské strany. Indie skálopevně trvá na dodržování bilaterálních rozhovorů a těžko si nechá líbit vměšování USA do jejich problému. Dojde tedy se změnou v americkém vedení také ke změnám v kašmírské otázce?

Zdroje:
HUNTINGTON, S.P. Střet civilizací. 1.vyd., New York: Touchstone, 1997. Přeložil Ladislav Nagy. ISBN: 80-86182-49-5

NÁLEVKA, V. Světová politika ve 20. století (II). 2.vyd., Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000. ISBN: 80-86493-16-4

BAAR, V. Národy na prahu 21.století : Emancipace nebo nacionalismus?. Šenov : Tilia, 2001. 415 s. ISBN:80-86101-40-1.

Http://www.binghamton.edu [online]. 2004 [cit. 2008-11-17]. Dostupný z: http://www.binghamton.edu/fbc/132cz.htm

Http://www.binghamton.edu [online]. 2004 [cit. 2008-11-17]. Dostupný z: www.binghamton.edu/fbc/193cz.htm

Http://news.bbc.co.uk [online]. 1997- [cit. 2008-11-17]. Dostupný z: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/south_asia/2002/india_pakistan/timeline/default.stm